Říjnová balada

Říjen

Holoubek na svých křídlech,
z výšky veliké dolů slétá
a tichá zloba v temných stínech
tichoulince vzkvétá.
Listí zbarvené barvami podzimu,
opouští království své,
na zem tichou a chladnou po ránu,
koberce pokládá perské.

Tichý a ponurý to den,
přec obloha plakala
a její slzy zkazily slastný sen,
podezření vyvstala.
Sen jasný a barevný,
ponuře ztmavil své barvy,
v něm zámožný bratr protivný,
na zámku živ ze své slávy.

Hladina kaluže rozverná,
vylévá se z koryta,
však v mžiku rychle zaniká,
rozdrtí ji koňská kopyta.
Jezdec vzpurný, ostré rysy,
na ramenou černé stuhy,
již z dáli zdraví psy zlé rasy,
rváče, štváče, věrné sluhy.

Přijíždí zdaleka, unaven,
kůň se pod ním prohýbá.
Jen jeden malý skok
a země osobně ho přivítá.
„Hansi, Berte, pojďte ke mně!“
křikne hlasně k svému domu,
psi – sluhové pána svého –
běží spěšně k pánu tomu.

Mladší bratr hledí ven,
úškleb na rtech, jiskra v oku,
to on měl ten živý sen,
vzíti život svému soku.
Jeho ruka chladná jako ocel,
tvář vráskami zjizvená,
otec koňmo právě přijel,
jeho plán se vykoná.

Pán domu zpozorněl,
nelibý cit cítil ve vzduchu,
jeden pes náhle zkoprněl,
táhlý křik dolehl mu k uchu.
Bolestný křik syna staršího,
hrozivější nežli smrt,
proklál vzduch podzimní,
jako nůž, když protne hruď.

Bodal víc a hlouběji,
koberce sály krve proud,
bratr tmu by viděl raději,
nežli okno, strop a v krbu troud.
Tělo jeho svíjí se a ohýbá,
jeden pohyb, jedna rána,
krve proud dál odtéká,
na okno usedla zlá vrána.

„Krá, krá,“ kráká vrána,
otec splašen znameními,
která viděl hnedka z rána,
uhání za staveními.
Levá, pravá, hnedle skok,
do dveří vrazí, rozbije,
vyletí z pantů, padnou na bok,
třísek oblak je přikryje.

Vzlyky hrdla bratrova tichnou,
nikdo je neslyší,
nohy jeho, ruce hynou,
modlí se k pánu – Ježíši.
Ot ve dveřích, tváře sivé,
v očích úžas nezměrný,
jeho syn – dílo krvavé
vraha, který nebyl chycený.

Okno dokořán a vane vítr,
sen nikdy se již nesplní,
však bratr mrtev není,
ochrnul – citu v nohou není.
A jeho ústa němá jsou
jako ústa ryby v řece,
nikdy nikomu neřeknou,
kdo kudlu svíral v ruce.