Ženu sebe na daleký kopec

Ženu sebe na daleký kopec.
Vidím se na konci,
dosáhla jsem všeho,
čeho jsem si přála.

Náhle se podívám na plotnu,
hrnec je překypělý,
polévka je všude.

Cestování mě přišlo draze.
Děcka nemají co do pusy,
zatímco já jsem vystoupala
kopec svého života.

Uklidím největší chaos
a jsem tu zas.

Má fantazie mě posouvá dál.
Svěží horský vzduch mě zavál
na samý vrchol.
Sílu v pažích využívám k lezení.

Tolik krásy kolem.
Prožívám vnitřní rovnováhu,
kvůli které jsem ochotna
vyškrábat se až do nebe.

Jsem tak blízko,
mraky se dotýkají skal,
mohu si na ně sáhnout,
pomazlit se
a vrátit se plna síly
k vám.

Přestává mně vadit pláč,
jsem zocelana životem,
cítím náruč lásky,
nemusím listovat atlasem.

Jen realita mě k životu přivede,
má touha k němu ZPĚT mě dovede.

Vrátím se nohama na pevnou zem,
snílkem už nechci být,
to je břímě jen.

Každý den chci začínat elánem,
večery končit prožitým příběhem.