Se smrtí na rtech

Devatenáctého října tisíc devětset semdesát osm
se poprvé nadechla růží a probudila se ze zimního spánku dívka komatová, co ztratila kdysi smysl žít.
Celé dny čekala, až se vrátí on,
jež tenkrát verše po tmě šeptával jí.
Konec slepých vášní. Konec toužebných idejí.
Je už konec všemu, jen paměť se jí
nevrátí as nikdy zpátky.

Klečí před spanilou růžoví a sedmikrásek vílou,
prosí o odpuštění.
A málokdo ho slyší.
Již šedivý a léty sešlý starý muž šeptá nyní verše,
co dívka nepokusila se nikdy více potom vyslovit:
(Snad by se v pláči utopila, smutkem usoužila)

"Není vůní sličných mandragor. Cítím-li Tvou kůži.
Slavíci ztrácejí svůj měsíční chór. Slyším-li Tvůj hlas.
Před Bohem nevnímám výšku hor. Nesu-li Ti růži
vykvetlou z nočního třpytu.

Neznám indigových snů pomněnek. Hledám-li v Tvých očích
myšlenky včerejšího rána
propité do oblak.

Neprodejný to protilék. Stonám-li z lásky k Tobě.

Stanou se cizími i hvězdy žadonící o dotek. Smím-li rozvíjet Tvou krásu ve svých rukou.

Ač jsem zloděj času a loupím drze Tvou šňůrku z pampelišek u pasu.

Nehledám Tvůj stříbrný náramek (celý z hvězdného prachu). Dovolíš-li mi Tě zahrnout nespoutanou láskou."

Za obzorem Slunce - koráb - pluje po moři. Jako poslední plátek sedmikrásky, co říká mi ANO.
Pamatuješ? Nepamatuješ?
A já už tuším to druhé slovo. Má jen více písmen.
A mohlo by být bezcenné.
Ale není. Klečím tu já - blázen. Oživil jsem i paměť.
Jen Tebe už ne.