Včera

Plíží se nocí, postavy temné,
už vstupují k ohňům, úsměv jen zběžně.
Chápou se lahví, korbele zvoní,
přihnou si pití, pohled se nehne.

Pijí a smějí se, oči, ty plní se,
krví zalévají se, ruce už chabnou,
však znovu se zvednou,
v němém přípitku korbele, láhve k ústům zas zvednou.

Jak rozkaz když zněl by, pojednou k záři,
množství teď světel přidá svou snázi.
Body ve světle ohňů vyhasínajících zazáří silně,
silněji a silněji, rozsvěcí se náhle řada cigaret.

Teď k nebi stoupá dým z ohňů vyhaslích,
kolem ta světla, sem tam slyšet smích,
já nechci tu být ani vědět, nechci nic vidět,
ať žijí si v snaze. Štěstí snad pro svá srdce dosáhli.

Odešel jsem, však vracím se brzy, po boku druzi,
tu postavy spící a já teď vidím to, co jsem tušil
Leží tu všude, postavy temné, láhvy jiř prázdné,
korbele po zemi, cigarety uhašené, snad kolem jen zbytky.

Jak těla bez života tu leží, spí a snad sní,
dech snad je slyšet, proč zacházet s bázní.
Přibíhá obrys, z temnoty se noří, živou vodu v rukou nese, pohledy zvedají se a znovu probouzí se v bouři.

Teď všechno chápu, již chtějí jen dožít,
nic nepředstavovat si a stále se bavit.
To nechci vidět, to není život,
odcházím v dáli žít dál svůj život.

Život snad šeptavý, klidný a řádný,
však kdyby věděli by, že bude krásný.
Odcházím směrem osudu vstříc,
měsíc jen září na bledou líc,
nedbám již času, vždyť dojdu tu spásu,
spočinu u ní poznám tu krásu.