Kostelík

Venkovský kostelík je skromný
ve stínu lip a starých tůjí
omamnou vůni vydechjí
v něm bílé lilie

tak v horkém letním odpoledni
jen na chviličku vejdu tam:
odkud že shlíží pánbůh k lidem
v příjemném chladu přemítám

jestli snad z kůru, od varhan?
Mám chvilku samoty a ticha
jen staré dřevo zpovědnice
a lavic napne se a vzdychá…

v šeru tu matně svíčky září...
ti andělíčci na oltáři
s úsměvem sladkým, boubelatí
nevinnou hrou si chvíli krátí

venkovský kostelík se tváří
tak důstojně jak jeho svatí
ve výklencích těch chladných zdí
kde věčné světlo věčně bdí

na kříži Ježíš hlavu sklání
z barevných vykládaných oken
pruh duhy shora doletěl -
tak napadá mně znenadání

že právě mi to dochází:
nejblíž jsme bohu v nesnázích -
a ty kdo věří, v jejich pouti
dobrý bůh všude provází