Bez tebe...

Večer koukám se ti do očí.
Cítím tvé jemné pohlazení.
Vnímám tvou vůni.
Vím, že za chvílí odjíždíš.
Ještě zapaluji svíčku, která na tvém těle vytváří hru stínu a světla.
Tvé krásné dlouhé černé vlasy se vlní na tvé bílé kůži.
Venku je chladná zima.
Odjíždíš.
Nechce se mi odloučit.
Být zas pár hodin bez tebe.
Ještě dlouho stojím a koukám na tvé auto.
Jak se ztrácí v závějích sněhu.
A já myslím na to, jak moc tě miluju.
Na to, že jsi jediná v mém životě.
Byli jsme domluvení, že až dojedeš domů zavoláš.
Najednou se rozzvoní mobil.
Přijímám hovor s tím, že opět uslyším tvůj jemný hlas.
„Měla autonehodu u lesa“.
„Tam kde jste se seznámili“.
Okamžitě jedu autem tam, kde jsem tě poprvé spatřil.
Sněhová bouře jako by mě poháněla.
Jako by chtěla abych tam byl co nejdřív.
Už z dálky vidím světla sanitek a hasičů.
Vybíhám z auta...
Hledám tě...
Vidím jen tvé nabourané auto....
Propadám zoufalství...
Na zemi leží černý obrys...
Modlím se aby jsi to nebyla ty...
Zvedám černou plachtu...
Ne!!! To nemůžeš být ty...
Stékají mi slzy po tváři...
Tesknými výkřiky se snažím uvolnit tu bolest co cítím...
Naposledy tě objímám...
Cítím jak sněhové vločky padají kolem....
Jak na místě, kde jsme se seznámili se i loučíme...
Začínám chápat, že je to konec...
Já chci ještě cítit tvůj pohled, který mě ujistí v tom, že mě miluješ.
Mít vedle sebe tebe....
Být prostě s tebou...
Kdy mi dojde, že je to nemožné?
NIKDY!!!!
Už rok bolesti jsem přetrpěl.
Pokládám ti ke křížku rudé růže.
Stejně rudé jako jsem ti dal na naší první schůzce.
Vzpomínám na to, jaké to bylo....
Není ani tak těžké si vybavit naše setkáni...
Ale je moc těžké připustit si, že tu jsem bez tebe.
Na stejném místě... se stejnou kyticí... ALE BEZ TEBE