Syn samotného ďábla

Sedím v tichu a do prázdna upírám svůj zrak,
jsem jako v transu, myšlenky mé halí černý mrak,
vzpomínám na otce, nevím ani kdo to byl,
už když jsem byl malý, se mi velmi odcizil.

Slýchával jsem o něm z matčiných úst,
bez něho však jsem musel růst,
až jednou uviděl jsem muže, který byl tak mocný a zároveň tak sám,
jednoho dne beze slova zavítal opět k nám.

Povídá: hochu Já prošel jsem svět,
teď chci být s tebou tak vracím se zpět,
já všemu chtěl vládnout, nestalo se tak,
od toho ďábla já odvrátil zrak.

Nechci znát pravdu, však vím že ji má,
v očích má slzy, nakonec povídá,
Bůh stvořil všechno, Já nemám nic,
Chci jen tvou lásku a dál nic víc.

Na křídlech pravdy a z plných plic,
bez zábran, do očí musím mu říct,
záporná vlastnost je právě tvůj chtíč,
s pocitem viny já poslal ho pryč.