Píšu si monolog

Píšu si monolog jenom tak z hecu,
když dobře tajené skrz kůži hroší
prorazí - umlčí tok siláckých keců.
Dnes zdání blízkosti skončilo v koši.

Píšu si monolog po létech bez slov,
obrazů přetěžkých k pochopení.
Ve stoce zbytečných metafor nelov!
Jen vypiš se z toho, co už tu není.

Píšu si monolog při dalším drinku -
popsaných papírů plná je skříň.
Koupím pár promilí jen za vzpomínku.
Mám zase o jedno přátelství míň.

A tak se příběh dál nerozvíjí,
řvu jako o život, hlas je moc slabý -
neslyšíš na druhé galerii...
Prý pláčou a o citech křičí jen srabi.

A tak se příběh už vymknul mi z ruky,
nemám tu platnost a nemám, co chtít,
dřív přeřval jsem s přehledem rušivé zvuky.
Teď šeptem ti říkám, že nechám Tě jít.

Šeptám si monolog směšný jak včera,
které si vysnilo i zítra si hrát.
Zas je tu negace, pád, nedůvěra.
Jen ještě lhostejnost dopilovat...