Stéblo trávy..

Člověk si často připadá,
jako stéblo trávy,
zmítané bouřemi života,
srážené poryvy větru
na jednu či druhou stranu...

A stejně jako to stéblo,
se znovu a znovu zvedá,
s očekávaním do příštích dnů,
pokud nepříjde někdo neomalený,
a těžkou botou osudu
ho surově přišlápne k zemi...

To se pak zvedá pomalu,
bolavá duše táhne zpět,
jen zuby zatnuté,
tiché vzlyky dusí v sobě,
navenek světu ukazuje pohodu...

Zatím tápající ruce,
hledají aspoň nitku naděje,
že po bouři opět vysvitne slunce,
a to slunce zasvítí,
a to slunce zahřeje...