Holčička...

Dětské hřiště jejím domovem,
sněhové vločky slunečními paprsky
proplétají mezi vlásky
hřejivá slůvka bez nadsázky.
Koule hrachové, slaně slzavé
kynou po tváři, jak výčitky
skutků lidí nedobrých.

Holčičko, říkám stůj,
zastavím Tvůj pláč.
Suším slzu za slzou,
postupuji koutek od koutku,
natahuji rty a letmý úsměv
kouzlím kouskem slůvka po kousku.

Holčičko světem trápená,
šepotem planých slibů zmámená,
křišťálová studánko smutkem zkalená,
tvářička ruměncem nyní zbarvená.

Důvodů proč TU být je na tisíc,
vzpomínáš, intuice jsi říkala...
A já? Proč bych nebyl,
ač mě třeba svaly zebou.
Můj život nové poslání provází,
být, těšit, žít...
pro dobro druhých přežít
zimu krutě neskutečnou,
zimu tuze nebetyčnou,
zimu tak zamračenou.

Přišla jsi a nevíš proč,
možná něco či někdo špitl skoč.
Proč já bych měl vědět důvod mého tání?
Budu tu tak dlouho jak jen si budete přát,
do posledního prstu, kterým budu moci psát...
do poslední chvilky co mé oči světlo uvidí...
do poslední noci, která krátí život již beztak kratinký...

Jsem tu a nevidím důvod odcházet...

Není to láska,
není to cit,
je to touha na tomto světě být,
jen tak si spokojeně žít...

Prostě být a žít,
nebo žít a být.

Prosím nepleťte s bít...

Děkuji mnohokrát.

Opravdu děkuji, že jste lepší než oni..

Holčičko nepřestávej snít,
o lepším životě,
stačí plnými doušky náš život pít
a po té správné cestě jít.