Belial

Mám přítele, vždy v noci přichází,
když měsíc osvěcuje krajinu hor,
když ptáci ztichnou a cikády zpívají.
V noci, když spí už všichni vrazi,
lidští vrazi životů. Připluje vor
k mému břehu. Do mlhy se zahalí kraj.

Vystoupí z něj, v černém plášti,
tvor, jenž nazývá se jménem Belial
a kráčí k mým dveřím, za mnou.
Spolu hovoříme, když v krbu praští,
o hraně, smrti, životě, co bude dál,
jak bojuje oheň s vodou a světlo s tmou.

Až do svítání, kdy kohout nás vyplaší
tak se děje obraz těchto večerů,
to je naše věčnost, Belialova a má.
Tomu, kdo vstoupí do rozmluvy naší,
dostane se nových vizí a rozměrů
a potom už nikdy k lidu se nepřidá.