Pacifistická báseň

PACIFISTICKá BÁSEŇ

Zapráskalo mi v uších,
jakýsi tažný zvuk na mne volal,
oči jsem měl oslepeny blátem a prachem,
všude byla cítit spálená smrt a přátelství,
teskně jsem se svíral u konce zákopu,
nohy i ruce byly obtěžkány kamením,
vše bylo rozmazané, mlhavé,
vše bylo sakra skutečné,
ten zvuk je zřetelnější a srozumitelnější,
volá mé jméno,
to, co mne spojuje s minulostí,
mé jméno, mé lidství, má lidskost,
má civilizace, má hrdost, můj rozum,
kdo vlastně jsem a kde?,
mé jméno, kdo jej volá?,
Bobby, můj hrdina, Bobby,
můj kamarád, můj brat, Bobby,
v obležení střel a kanonády,
běží se skrýt, zachránit si holý život,
to jediné, co nám zbylo, spolu se jménem,
Bobby, můj hrdina, můj velký kamarád,
jeho krok, spíš běh se vlní, teče,
co se to děje,
proč zpomaluje,
proč padá?,
Bobby, můj hrdina, můj přítel,
padá na svou holou hruď,
padá na bradu, po které
ještě nedávno valilo se mléko,
Bobby, můj hrdina, můj hrdina,
leží na rozbouřené/roztančené zemi,
leží tu jako by nic, jakoby ani
válka nebyla,
snažíme se ho dostat do zákopu,
Bobby, můj hrdina, můj mladý kamarád,
ještě nezralý plod ze stromu,
leží v prachu, v zákopu,
leží mrtev, ve spánku.

My jenž se Smrtí si tykáme,
my jenž kráčíme po rudém koberci,
po náměstí z chudoby,
my jsme ti hrdinové,
co nikdy neuslyší „Díky“.

Letím vzhůru vstříc svému osudu,
celá ta pružina se napnula a odpálila,
cítím svůj dech a bijící srdce,
touha po pomstě a
strach z příštích okamžiků,
ještě jednou, naposledy, slibuji si,
slibuji rodině,
brzy domů vrátím se,
vrátím se tam, odkud pocházím,
odkud mě vyslali na smrt,
vracím se tam ve vzpomínkách,
a v nich zase cítím mámim koláč,
růže, které pěstovala,
fialky a mátu,
letím si vstříc rozhřešení,
letadlo se vytrácí kontrole,
je neklidné a roztřesené,
motor hoří a nechce přestat,
cítím žár, spaluje mě,
cosi mnou proletělo
a usmrtilo.

Bylo to hřejivé,
bylo to vášnivé,
bylo to smrtící.

Zase spatřím svého hrdinu.

Mé svědomí,
mé uzření,
mé rozhřešení.