Nevím

Kde se to jen ve mě bere,
z mých úst se výřik dere,
a při tom slyšet není nic.

V hlavě mi zvoní,
podkovy snad stovky koní,
a já nevím jak dál.

Strach mi hrdlo svírá,
ta nicota na mě zírá,
a já marně doufám.

Bylo to kdysi jinačí,
teď už slova nestačí,
a já se pořád ptám.

Zkusit ty schody do nebe jít,
nebo snad tady žít,
kdo z vás mi odpoví?

Žít na Zemi, kde neváží si sebe,
kde nevěří ani v nebe,
kdo by tu chtěl žít?

Jsem jiná, kdo mi ruku podá,
nikomu to přeci nedá,
aby se křivě podíval.

Málo lidí to jinak vidí,
mou bezmoc ve mě cítí,
a chtějí mi pomoci.

Proč je jich tak krutě málo,
lidí kterých by při mě stálo,
a snažilo se pomoci.

Uzavírám se do sebe,
nevím zda věřím na nebe,
a na lepší svět.