Z Istrie

Jednou za rok s kamarády
vyrážíme na Istrii.
Je to pánská jízda bez bab,
bychom načerpali síly.
Čtyřprocentní láska v tom však není,
spojuje nás spolu potápění.

Nejsme žádné rychlokvašky,
kompresorem fouknem flašky.
Neptuna už dávno známe,
téměř si s ním i tykáme.

Vše je OK, už se klesá.
Nad tou krásou srdce plesá.
Pestré rybky si tu hrají,
kolem modro, dech se tají.
Na dně koník, ježci, hvězdice,
v díře schová se chobotnice.
Bože, díky že to vidět smím,
Nikomu z nich "vlásek" nezkřivím.

Všude vládne krásný modrý klid.
Moře vábí, nechce se mi z vody jít.
Prostou otázku tam odpovědět zkusím:
opravdu se vynořit ven musím?

Proč ???