Sny

Poslední osvětlení nenápadně osvětluje svým skomírajícím světlem
Poslední zbytky zpustošeného zaneseného nádraží
Konečné stanice Zlomených měsíců

Pološerem přes střed opuštěného perónu
Prochází paní Bolest a její manžel Beznaděj
A pochmurně cvakají kleštičkami které mívají průvodčí
Pobaveně se dívají na stíny čekající na vlak který nepřijede
Na stíny rozdrcené snů
Nepochopených idejí
Zapomenutých fantazií
Poslouchajících empétrojky s jedinou písní
Nervózně sledujících zastavený čas
A rezivějící koleje

Najednou jeden rozdrcený sen
Začne si notovat
Něco co ani trochu nepřipomíná veselou znělku z empétrojky
Slova ho napadají sama:

„Zmeškali jsme poslední vlak
Došel nám umělecký crack
Naděje přebrala a je pryč
Není tu aby nás pozvedla
Od drop-inu byl zahozen klíč“

„Odveď mě pryč!
Můj temný plameni
Proč už nehoříš?“
…

Přerušila ho světla v dálce, kam se ubíraly jen rezivé koleje
Zahoukal vlak
Dvě světla se blížila
Stíny pomalu začaly odhazovat nenáviděné přehrávače
A dívaly se do nového deště
Do kapek odrážejících dvě světla blížícího se vlaku
A manželé s kleštičkami znejistěli

Vlak byl blíž a blíž
A už je tu
Udeřil blesk
Bolesti a Beznadějemu se zase vrátil ironický úšklebek
Vlak projel
Byly vidět jen nápisy Cargo-Love

Stíny zvedli své utrpení a dál čekaly na další vlak
Jen jeden rozdrcený sen stále se díval na chybějící horizont
Sledoval jak déšť zmizel
Poslouchal jak zaduněl hrom
Jeho slza padala
Kolem jeho rtů
Tiše tvarujících poslední slova:

„Proč už nehoříš?“