Škola

Žádná jiná škola
nedá mi už víc.
Člověk tiše zvolá
„Sbohem“ a už nic.

Dala jsi mi základy,
umím číst a psát.
Dobré věci, dobré rady,
vše co jsi mi měla dát.

Kde jsou však ty časy,
kdy jsem do první třídy chodila?
Kde jsou ty časy,
Kdy jsem domů samé jedničky nosila?

Chci být zase ta malá hodná holčička,
co s panenkami Barbie si hrála.
Co culíčky jí zdobila mašlička,
A stále se bezstarostně smála.

Ten čas je již nadobro pryč,
a já to vím.
Je pryč,
a víc už jej nevrátím.

Avšak vzpomínka je slovo těžké,
ze srdce se prostě vypařit nechce (a nechce) .
I když se snažíš sebevíc,
vzpomínka Ti těžko vyjde vstříc.

Teď však zase zpátky k Tobě,
školičko má základní.
Více jsem Ti chtěla dát,
ale copak to já smím?

Tys mi dát víc nemohla,
změna prostě musí přijít.
Díky žes mi pomohla.
Já už musím jít.

Díky za těch devět let,
z dítěte jsem slečnou.
V paměti se vracím zpět,
v dobu krátkou, avšak věčnou.

Přede mnou je dlouhá cesta,
život musím vzít do vlastní režie.
Vždyť mnoho krásných let na mě čeká...
Tak honem kupředu, vždyť jen ten silný přežije!

Už i lidé patřící k dávným dobám zjistili to,
že život je jako šachová partie.
Nedejme však převahu svým chmurným myšlenkám,
nevzdávejme se poslední naděje!

Nakonec snad jen poslední verš nejhezčí, školičko má nejdražší...
Každé místo nám Tě připomene - a proto na Tebe nikdy nezapomene.

Dovětek na konec:

Pryč zas je rok další,
už jsme zase starší.
Teď už to, bohužel,
bude jenom horší.