utrpení jedince

To svět mne zkazil, to on mi první ránu uštědřil,
nehněvám se na něj, vážně ne, to na sebe,
na svoji slabost a lítost,
„povstanu z vlastního popelu“,
jako pták jenž zrodil se znova i já budu zde zas,
po cestě útrap a zrad přijde můj stín a zajásá.

Budu tím, co proklínám, možná již jsem tím,
já necita, já prázdnota, já egoista,
jsem strašný egoista, vím, však co dělat,
snad sním, kéž lehké tak by bylo, probudit se
a žít znova, jenže osud či život, co já vím,
chce, abychom trpěli za svoje činy teď,
ne pak, ne potom, teď,
já přijímám jeho trest, o milost neprosím.