Smrt ve snu

Vítr se proháněl po lukách,
víly tančily své tance,
šašci chodili po rukách,
vandráci nesli své rance.

Psi u branek vyli své písně,
hrobník hrob zakrýval,
tvářil se přitom přísně,
když rakev temnou hlínou pokrýval.

Ozvaly se rány, zoufalé bušení,
víko s hlínou nadskočilo,
zmocnilo se jí zlé tušení,
že se něco přihodilo.

Všude kolem hustá tma,
prostor malý, stísněný,
teď se dotkla dna,
kde je její život vysněný?

V zoufalství ho zahodila,
zpátky vzít ho nechtěla,
co se na hřbitově nachodila,
jako duše bez těla.

Teď tu v rakvi leží,
ven se dostat nemůže,
dýchá už jen stěží,
kdo jí v tuhle chvíli pomůže?

Asi nikdo, všechny odradila,
všechny od sebe odehnala,
jistá, že by si sama poradila,
jako kdyby celý svět znala.

Teď tu zemře sama,
zbytek vzduchu dodýchala,
kde je její hodná máma,
už to nevydržela a zoufale se rozplakala.

,,Neplač dívko milá,"
slyší hlas anděla,
,,dám Ti život o kterém jsi snila,
vím, že umřít si ještě nechtěla."

Proto usni spánkem klidným,
na své štěstí pomysli,
uspal ji anděl slovem vlídným,
a pro příště si své jednání rozmysli.

Potom oči otevřela,
úlevou si oddechla,
že se na svět vrátit směla,
a anděla poslechla.