Rozhovor se smrtí

Sedím smutně na rovné silnici.
Naproti zjeví se postava stojící.
Čiší z ní jaká si temná síla.
Do černého pláště ji zahalila.
„Můžu si k tobě přisednout?“
Nemohl jsem ji odmítnout.
Její hlas zněl staře a unaveně

„Co tu tak vlastně sedíš mladej?“
„Neptejte se ztratil sem náděj.“
„Hahahahaha! Co je to naděje?
Kam se vždy tak rychle poděje?
Proč s ní mizí všechno krásné?
Vrtá ti to hlavou a není ti to jasné?
Já to vím ale nemohu ti nic říct.“

„Vím že si ztratil vše proto zde sedíš.
Buď si jist že smrti do očí hledíš!“
Docela hodně jsem se polekal.
Smrt jsme jen z vyprávění znal.
„Vy jste si sem přišla pro mne?“
Pomalu jsem ze sebe vykoktal.
„Ne nyní jsem si přišla jen promluvit“

„Promluvit? Proč zrovna se mnou?“
„Nemáš snad ty tu nouzi zjevnou?“
„Nejspíš mám vždyť sama víte.
Vy jako smrt se nikdy nemýlíte.“
„Hahahaha!“ Vypukl další smích
a pak zas náhle ztich.
„To by si se divil mladej!“

„Už kolikrát sekla jsem a neměla,
že bude potom zle to jsem věděla.
Přesto brala jsem nevinné životy.
Je to má práce! Čekal si víc prostoty?“
„Je to možné já přesně nevím.
I tomu že mluvím s vámi se divím“
„Tak mluv už budu muset jít!“

„Nevím rychle na co bych se měl ptát.
I když otázku jednu bych měl snad.
Existuje něco jako čistá láska?“
„No chlapče tak to je otázka.
Na tohle to ti teda neodpovím,
protože ani já sama smrt nevím.
Možná že tu někde bude uvidíš!“

„Teď mne omluv. Práce volá
Jdu si támhle pro toho vola.“
A ukázal prstem na jednoho politika.
Netuší že mu poslední vteřina tiká
„Tak se mějte a ať nemáte nouzi o práci.
V dnešní době se dost lehce ztrácí.“
Neboj promluvíme si až se zas uvidíme mladej!