Opilá báseň

Dobrou noc a půjdu spát,
Svého srdce nebudu se dnes tak bát.
Mysl tupá, němá zlostí,
Duše čistá, bez starostí.
Přece vím, co není správné,
Těžkost svírá mé já týrá.
Nechci hledět v pravdě tvář.
Vím, že hladina se uzavírá,
Že měsíce mne prosí zář,
Ať naděje má neumírá,
Co když skončí živých snář?
Zajetí mě obklopuje,
Jsem jak stará oschlá tůje.
Červenou sazí, tu smog vše zkazí
Život žertem na druhém břehu.
A přitom strachem při západu.
Lidská emoce, strach a můj soudce.
Absurdnost dnes přednost má.
Tu čest, tu pícha zase. čertem věčné přirození,
Naděje tu žádná není.
Strašidlo je nejvyšší když mysl tvá nic netuší,
Nic v odchodu tě neruší.
Jsi troska, jsi nic. Každý je víc.
Bojíš se toho, je to pravdou?
Jistě že není. Je to jen kletbou.
Tvůj problém nikdo neslyší,
Dokud jej nevidí v básnickém zátiší.
Bude to legrace v opilém zápase.
Bojovat s pitím, co sám tolik cítím.
Pro tolik životů tak malou poctu dám.
S rukou a perem s božským to darem.
Byť čeká mně dlouhá pláň.
Jen blábolím a trousím myšlenky,
či plýtvám slovy z dopisů milenky.
Do háje, jak mě se chce dnes tolik spát.
O krásné a romantické básni můžu si nechat jenom zdát.
Máš ráda když se tě dotýkám?
Když tělo mé vedle tvého pokládám?
Nechám vítr vánek vát, a hvězdy tě chladnou nocí budou hřát.
Nad papírem jsem ještě neusnul.
Před duchem můj zrak nikdy nestrnul.
Nářek a pláč mé srdce přineslo.