Posedlá ďáblem

Kaluž krve se rozlévá po cestě,
teče ve stružkách, potocích,
měla ji na blůze, kalhotách, na vestě,
pak se trápila po nocích.

Za svůj čin pykala,
spát nemohla,
do polštáře provinile vzlykala,
nůž do terče zabodla.

Zoufale, hystericky brečela,
vlasy z hlavy si rvala,
pak k hrobu běžela,
nad ním se bláznivě smála.

Ďábel zachvátil její tělo,
mysl pomatenou měla,
žil v ní, přebýval, jako by se nic nedělo,
co dělat vlastně směla?

Pro jeho potěšení zabíjela,
příbuzné, děti lidem brala,
smyčku kolem krku ovíjela,
a stále se zoufale smála.

Svoje tělo, mysl pod kontrolou neměla,
jako by jí obojí vzali,
jako by nikdy nežila,
jako kdyby jí skvělý dar dali.

Ale tohle ji zbavilo rodiny,
nikoho už neměla,
pomalu odbíjely hodiny,
a k její úlevě, jednoho dne zemřela...