Smrt

Tiše stojí při měsíci,
dívá se tak chladně,
v ruce drží černou svíci,
vyšlápla si na mě.

Povídá mi: Už je čas,
opusti své milované,
volá tě náš hlas,
tak nebuď jako dítě malé.

S dovolením řeknu ano,
půjdu s tebou pryč,
tak otevří se bráno,
už držím v ruce klíč.

Tak chladná a krásná je,
jako jitřní louka,
když mluví o ní báje,
hrdost z očí jí kouká.

Pomáhá nám odejít,
když už si to přejeme,
z cesty jménem Život sejít,
ať už ničeho nelitujeme.

Smrt se stala všední,
kdo chce má ji mít,
můžem si říct před ní,
že už nechcem žít.

Avšak kdo může mít lásku,
něco tak neuvěřitelného,
nadpozemskou krásku,
a přitom tak křehkého.

Láska je to co ubližuje nám,
a tím víc ji milujem,
vyrvěte si srdce radím vám,
ať na ni už nežalujem.

Mé srdce na střepy je,
už není kdo by jej zkul,
tam ať si láska jinému kuje,
hlavně když se ten vrah zul.

V černém plášti tiše stojím,
konečně už spokojen,
mlčky slané slzy roním,
můj žal už je zahojen.

Sbohem ty zatracený světe,
ty odporná lásko,
smrt už mou pýchu hněte,
já říkám jí má krásko.

Už mě nikdy neuzříte,
sami jste to chtěli.
Jsem mrtvý, nevěříte?
Mé srdce v rukách jste měly.