Cesty a cestičky

Až časem člověk zjistí, že nejsou důležité cíle,
však cesta, co k nim vede, byť by střevíc kvílel.
A současnost, ta může být na konci mnoha cest,
a mnohé z nich by měly plané zůstat vést,
a časem zarůst travou, by stopu nepoznaly.

Tak šel jsi za svým cílem, ty, človíčku malý,
a šlapal v květy, trávu kosil z pýchy,
a vymlouval se, „Já pozoruji mnichy.“
Však hluchý k žalu hluchavky i sedmikrásky
vdupal jsi do zahrádky plné vůně lásky
co čpět již počínala.

Tak proto nyní záhon květů tleje,
a bahno, plískanice, v srdci smutek hřeje,
a v noci měsíce už studí,
a vodnář svou rybičku udí...

Nevoláš zpátky svoje kruté kroky,
však oslovuješ kolemjdoucí cvoky,
a vyprávíš jim příběh o svém bolu...
Blázne,
což zasedneš snad někdy k kulatému stolu,
s květy, do kterýchs zpupně zasel otisk boty?