Černé skvrny na slunci

Všechno to bylo strašné
mě bylo z toho k zalknutí
tlukot srdcí byl příšerný
i šumot ptačích perutí.

Kolem se všichni smáli
ač slzy jim jako hrách padaly
ticho skřípalo zuby
a psi zuřivě štěkali.

Vrazi se tiše plížili
hledajíc svoje oběti
růže své květy zavily
toužíc spát celá staletí.

Potoky chlastu tekly
ryby nás mrtvým zrakem zkoumaly
okolo běžel pejsek vzteklý
já byl z toho celý zoufalý.

Tma se náhle rozplynula
a den byl ještě černější
voda s životem odplynula
smutek pak ostal hroznější.

Mámy si vlasy rvaly
nad hroby dětí plakaly
v lících jim tuhly svaly
rukama bezmocně mávaly.

Nad hlavami zašuměla
zčernalá křídla andělů
temnými ulicemi zněla
smuteční píseň ožralů.

Ženy ošizené byly
zvrhlými svými manžely
rvaly se o prachy nabízené
aby se s každým vyspaly.

Slepci hůlkami ťukali
snažíc se domů dostati
lidé jim hole sebrali
začali do nich bodati.

O kus dál leželo dítě
snad bylo mrtvé, co já vím
z oka mu teklo krve sytě
potkan ho lízal jazykem chlemtavým.

V křoví byla dívka zavražděna
někdo jí hlavu uřízl
bez šatů leží, vysvlečena
bránila se, než jí dech v hrudi uvízl.

Voda se z řeky valila
topila malá koťata
milence mladé zabila
na břehu zůstala ruka uťatá.

I já se stal vrahem
zabil jsem mušku nebohou
a přitom se chechtal blahem
pod černošedou oblohou.

V dáli svítila světla
z aut hořících u chodníků
ohnivá záře kvetla
pod stíny tmavých pomníků.

Hřbitovy se zaplnily
až po zeď byly samé mrtvoly
řezníci je přes noc vyplenily
dodali maso pro školy.

Žáci pak jedli kus nohy
co měla paty špinavé
v dálce kvetly bílé hlohy
a z hrůzy byly sinavé.

Nad tím vším stál Bůh
a metal na nás kameny
zničil všechno, dům, pole, pluh
pak vyšlehly kolem plameny.

Mně nějak přišlo k smíchu
že lidé jsou smyslů zbaveni
smál jsem se, když přetrhli mi míchu
a byli z toho znaveni.

Plazil jsem se oblohou
mozek se od těla oddělil
zanechal stopu krvavou
no, a teď mi rozum vypěnil.