Bůh toulavých koček

Bůh toulavých koček

Spíš…
V klidu půvabu nehybnosti své
sladká a záludná v ní jsi jako smaragdový had,
v tváři, v ladnosti ocelové masky víly, všechny neony noci jsou zakleté.
Nemohla bys, noční rozkoši, nikdy pochopit, proč po tobě neukájím svůj hlad,
když po tisící a první spolkne mne noc…

Zpod jha lidí, z kobky nesmyslnosti a pitvorností utíkám,
noc je matka a šílených fantasií království, lesklé jak hladina rtuti.
Chci se propadat do nicoty a očistit se jí, vědět že jsem sám,
nevzdorovat, jsem tím kým jsem… zmrzačený anděl bez perutí.
Vzdor slasti jen hloupostí je…

Nebudím tě, technovílo, ocejchovala bys mě puncem hlouposti,
nemám ti ani za zlé, že nerada máš to, co ve mně roste a kvasí.
Musel bych tě milovat a přitom nenávidět, uraženě se odít do zlosti,
snad opravdu zvrácený jsem, když v noční mlze hledám co mne spasí.
A přitom oči mi tmou svítí…

Království mne přijme tajně, hájemství zatracených, básníků a vrahů,
a já vejdu, přijmu jeho křest, a potom ve svých ošlapaných botách,
v patách průvod tichých, hebkých stínů, stranících se dávno lidských prahů,
po tisící a první a přece navždy s nekonečnou potěchou vedu své děti po temnotách.
Jsem v té chvíli bůh.

Bůh toulavých koček…