lidský les

Černá voda padá z mraků
Steká po deštnících
po kabátech, bundách
nikdo se neschová
nikdo, kdo se schovává

procházím po špičkách
skrze ten zčernalý dav
šlapaje v kalužích
hledám tě

vidím tě, v každé té tváři
slyším tě v každém zašeptaném slově
jsi všude okolo
a přitom nejsi

havran skřehotá
svou tesknou píseň
na hraně chodníka
já nejsem blázen, nejsem

zpívá o tobě, vím to
sem tam prohodí něco o mě
a pak o nás
ach, moc bolí to

lidi mění se mi před očima
ztrácí se
prchají
na jejich místech zůstávají stromy

bloudím v tom lese
nevěda kde jsem
jak jsem se tu ocitla
jak dostanu se ven

každý z stromů
má svou temnou duši
slyším je šeptat si
vidím je povídat si

utíkám spirálou
která nemá konce
probíhám labyrintem
o rozloze slunce

déšť mi padá na hlavu
a s ním havraní peří
bloudím v tom stromovém davu
všude jsi, všude tě vidím

havran dopěl svou píseň
o nás
zas je tu ten lidský dav
prchající před deštěm
a každý sám před sebou