Útěk

Stopy mé pomalu,
zakrývá napadený sníh,
jenž již od úsvitu,
na zem dopadá,
jdu jak to jde nejrychleji,
leč mé zranění mě brzdí,
po útěku z vězení,
mam nohu zmordovanou,
po řádění svaté inkvizice.

Že prý ďáblův společník sem,
a po nocích hraji s nim karty,
ve starém mlýně,
obcuji s čarodějnicemi,
při úplňku na Šibeničním kopci.

Ticho!
V lesích slyším,
jen moje dýchání,
občas zaslechnu vití vlků,
mají v této době hlad,
stejně jako lůza i páni,
z Afriky dorazili,
kobylky přes pole,
jako jízda přešli,
zbyla po nich jen bída.

Je mi zima,
stále krvácím,
na sníh na němž,
červené růže se objevují,
jako když na jaře příroda,
do života probouzí.

Já už se nikdy neprobudím,
padám na zem,
naprosto bez sil,
a čekám až vlci mě objeví.

Už jdou...