Balada plná spleenu

Pro co vlastně žil ten človíček,
který večer, co večer sedával
stále v hospodě u stejného stolu?
Nikdy nevnímal kolem ten kravál,
svůj život zaklel do víček
od piva. Bolelo ho, že neměl bolů.

Vždycky nebyl sám, měl známé...
i když seděl sám, byli s ním.
Žil pro to, pro co žijí ostatní.
Co jsem si nadrobil, to si sním -
říkával, - a jen to máme,
co v sobě nosíme, a nikdy zuby nezatni,

neboť to bys potom nebyl Ty.

Jednoho dne našel se... našli jej.
Byl zase sám, se svými.
Visel tam za domem na stromě,
s líci, jako vždy, mdlými.

A teď, balado má, zněj!
Spleenem, vínem mrtvých, zněj, pro mě!
Zněj!