Ve snu

Sedím ve stínu staletých stromů,
slunce se sklání, odchází spát.
Tolik bych říci chtěl, není však komu,
nechávám spánek se mnou si hrát.

V listoví korun zní jméno moje,
vánek ho šepotem posílá dál.
Kéž mohu spatřit zas ty oči tvoje,
bezčasé propasti v nichž oheň plál.

Ještě jsem uviděl nebeský tanec,
co hvězdy tančí od dávných dnů.
S okolním světem potom je konec,
usínám,odcházím do země snů.

Tam procházíš se v zahradách,
co každý člověk v srdci má.
Kráčíš v tichých úvahách,
jsi ta kdo touhám život dá.

Tak skutečná,tak krásná
když tvoříš lidské sny.
A někdy tak nešťastná
když vidíš o čem sní.

Chvílemi v mlhu rozplynutá,
cítím tě všude kolem mě.
Jsi vším v co jsi rozhodnutá,
v tvé zemi všechno možné je.

Zapomenout na tíhu světa,
opustit ty břehy prokleté.
S tebou trávit věčná léta,
v objetí tvém duše rozkvete.

Být vánkem,co osuší slzy v tvé tváři
když úplňek na nebi nejvíce září.
Jak půlnoční vítr tančit s tvými vlasy,
být rosou když tiše padá na tvé řasy.

Topit se v hlubinách tvých očí,
na rtech cítit tvůj horký dech.
Den vrací se a sen můj končí,
ozvěna nese tvůj tichý vzdech.

Byla jsi zjevením nebeské krásy,
andělé stáli jen ve stínu tvém.
Byla jsi znamením pro lepší časy,
znamením, co navždy zůstane snem.