Mezi skalami

Tak sama v ponurém kraji,
na štěstía radost si hraji.
Ale už nejsem dítě a hrát si neumím,
ten kraj je realita, já vím.

Po chvíli klopýtání skály mě obklopí,
křičím a ptám se,
odpověď dostanu vzápětí.

Avšak..., není to odpověď,
jen tupá ozvěna,
zpět na mě křičí mé vlastní já.

Já, které nezná odpovědi,
já, které se ocitlo na vratké lodi.
Třeba mi odpoví ten, co se za skalami skrývá,
ten, jenž mému srdci smutnou píseň zpívá,
ten, jenž do mých snů vchází,
ten, který mě stále doprovází.

Proč mezi námi najednou vyrostly skály,
proč mizí mi někde nekonečně v dáli?
Já nechci...

Stěny z vápence stojí mezi námi,
je stejně chladný jako ty skály.
Však bylo by hloupé někomu vyčítat,
že tě stejnou měrou nemá rád.
Hloupé a pošetilé

Vzdávám své otázky,
jen poslední zbývá mi,
a tak se ptám
Jsou to opravdu skály?

A jestli ne, tak co vlastně?
Ach ne, zase ta ozvěna...