Cizí

Vzbudím se pár chvil před svítáním,
v cizí posteli, v cizím domě, v cizí zemi.
Kde to jsem?
Nikdo mi nic neřekne
a i kdyby, stejně bych nerozuměla.

Oblékají mě do šatů, které nejsou moje.
Obcházejí mě s uctivou vzdáleností,
jako bych byla nakažená morem.
Ze zrcadla se na mě dívá nějaká holka.
Asi to mám být já.

Chci se zeptat, kam pojedeme,
ale ještě jsem neotevřela ústa a už odcházíme.
Poprvé vidím, co je za dveřmi mého vězení.
Do plic se mi dere vzduch,
cítím obrovskou touhu utéct a nadechnout se.

Mí strážci se zastaví před obrovskými dveřmi.
Jen tuším, že se za nimi skrývá nějaký sál.
Odvádějí mě ke stolu, vidím svého otce.
Vstává spolu s nějakým cizím mužem.
Zrychluji krok, ale paže mého průvodce je neúprosná.

Chci si sednout vedle svého otce,
ale ten se na mě ani kloudně nepodívá,
jako bych byla vzduch.
Mluví s tím cizím mužem, nerozumím jim,
už se ani nesnažím, přece vím, že mluví o mně.

Uvnitř mě křičí každá buňka.
„Jsem tady! Poslouchejte mě!“
Moje ústa jsou stále němá,
jen rozdávají tisíce úsměvů.
Odteď je to asi moje práce.

Konečně uslyším své jméno,
rychle zvednu hlavu,
ten cizí pán mi nabízí rámě.
Nesměle ho přijímám.
Jak to, že neslyší, jak mi buší srdce?

Vcházíme do nějaké místnosti a najednou jsme sami.
Můj průvodce mě konečně osloví.
Vzrušením nemohu ani dýchat.
„Vždyť já mu rozumím!!!“

Je to můj manžel, vím to o vteřinu dřív, než mi to řekne.
Na šaty mi připíná stříbrnou růži.
Z té růže kape krev, když nemá trny.
Je to znamení, znamení nového života.