Probuzení

Slunce se pomalu probouzí a přebírá vládu.
Ukazuje vše, co čarodějka noc před námi chtěla utajit.
Sedím na loži provoněmém tvým tělem.
Hlavou se mi zběsile honí vzpomínky,
příliš čerstvé, aby nejitřily mou mysl,
když dotkla jsem se tvých silných paží…
Sedím, dívám se do zrcadla a vidím…
Měsíc se shovívavě obestřel mraky,
aby nerušil svou přítomností vzácnou jedinečnost okamžiku.
Když otevřel jsi své oči, ve kterých zářila světýlka touhy.
Na řasách se mi třpytily malé perličky…
Když políbil jsi mne.
Odhrnula jsem ti mokré vlasy z čela.
Vpíjeli jsme se zraky do sebe a navzájem si četli v nejhlubším nitru.
Řekli jsem si vše, ač nikdo z nás nepromluvil…
Najednou závoj mlhy protrhly ohnivé paprsky.
Na prchavý okamžik osvítili tvou tvář
a zrcadlo se stalo jevištěm pro hru lásky dvou stínů…
Z nebe se sypaly krůpěje vody a my spolu tančili mezi nimi.
Když byli jsme spolu…
Sedím na loži provoněném tvým tělem…
Sedím, dívám se do zrcadla a vidím…
Slunce svítilo na polštář vedle mne, kde včera usínal jsi.
Místo tvých očí se na mne dívá tvé sbohem.
Místo tvého těla obálka…
Beru ji do rukou, ale nemusím ji číst,
vždyť vím, co jsi do ní ukryl.
Je v ní kat, který nemilosrdně rve mé srdce,
až z něj zbudou jen ubohé cáry, neschopné citu.
Sedím na loži, které už nevoní tvým tělem.
Poslouchám stejné tóny jako tenkrát,
při tom bolestném probuzení…
Ty tóny začaly ukusovat z mé bolesti,
až nezbylo z ní nic, krom smutné vzpomínky
na to bolestné probuzení.
Už necítím lásku, ani nenávist.
Cítím jen sbohem, které pálí…