Půlnoc

Šla jsem kolem hrobu,
tam u něj dívčina ležela,
pak když jsem tudy šla znovu,
po pás v hrobě vězela.

Cosi ji dolů táhlo,
jako neviditelná síla,
spoustu sil ji to stálo,
tudy jít, to asi byla chyba.

Začal se pomalu zvon houpat,
půlnoc pomalu počal odbíjet,
dívka, chtě nechtě, musela se v krvi koupat,
to když počala zabíjet.

Proto tam teď asi leží,
hvězdy zazářily, měsíc na nebe vplul,
její tvář, kdysi tak svěží,
nyní, jako by v ní kdosi utonul.

Druhou noc, když kolem hrobu jsem zas šla,
potichu, nohu vedle nohy kladla,
se mnou na hřbitov vešla tma,
do hrobu málem jsem spadla.

Panika mě zachvátila,
srdce se divoce rozbušilo,
k útěku jsem se obrátila,
pak mě žalostné vytí ohlušilo.

Nohy mi zarostly do země,
pohnout se, mrchy jedny nechtěly,
hrob, černý a tmavý, vypadal bezedně,
a noční příšery zařvaly.

Úlek se mísil s děsem,
děs s úlekem,
mé oči zářily běsem,
vše jsem vyřešila bezhlavým útěkem.