Blazen

nešťastný a přitom štěstí má,
lhostejný ke všemu,
plný pocitů, a přece tak prázdný,
v nevědomosti sám se utápí
a jen zřídka mu probleskne
zda ano či ne se mysl navrátí
v těch chvílích jasna,
co tolik pálí jej,
v těch záchvěvech porozumění
cítívá beznaděj
vždy však náhle odezní,
zhasíná pochodeň
a úsměv rty mu ozdobí,
ale zhyzdí zároveň
je to milost či prokletí,
nic netušit a nemít strach,
jen sledovat jak ostatní
stíhá štěstí i krach
ale on stejně nechápe.
a tak osamocen bloudí v bouři,
slepý a bezmocný netuší,
že stále na jednom místě,
stále okola krouží
pro něj žádná pomoc, rada není
o nic nestojí
nezbýlo mu nic,
jen ubohé mysli jeho tlení
mysli, co už dávno zetlela
duši, co ještě žije,
a přitom již zemřela