Utopie lásky

Ovanul mě chlad z Tvé horké tváře,
Tvůj pohled nebyl nikdy tak výmluvným…
Jsi stále mým bohem, však už bez svatozáře,
proč nevíš to, co já tak dobře vím?

Že miluji Tě i víc, než bych mohla snést
a hledám těžce rým v srdci bolavém,
že nechala jsem se zmást a Tebou svést
a v temnotě mých úvah už černá mi i den.

Snad podlehla jsem Ti příliš lehce
a Ty kořist snadnou jsi ulovil,
Ty jsi mou láskou, však s dravostí střelce
jsi uviděl a střelil, dřív než si zacílil.

A tak máš prý mě stále moc rád,
ale kde je Tvé vyznání - miluji Tě?
Drobnosti, cos zbožnovals´, začal ses jim smát,
začals´ mě přetvářet, drsně, nepokrytě…

Své smutky v sobě nosím, já je nehýčkám
a duše se rozpadá bez Tvojí lásky,
ukaž mi cestu, já už nevím kudykam,
na tváři přibyly smutku vrásky.

Prý mě máš stále rád
a já dělám to i ono, aby vše bylo jak dřív,
už přestal ses i usmívat
a že jen Ty jsi, co já, sebe stavíš na odiv.

Mé síly, energie a temperamentu sis cenil,
já stále jsem ta, kterou jsi znal,
však Ty ses mi za pár chvil před očima změnil,
copak se změnilo, copak jsi lhal?

Ještě stále chráním si pár střípků toho,
co v dlaních mi zůstalo, to stále ještě žije,
však se strachem, že není toho mnoho,
v noci se trápím pochybami a smutno mi je.

Prý máš mě stále rád
a i přes to, že mě trápíš, já miluju Tě dál,
zas sbírám asi, možná, snad...
Vyslechl bys´, co si myslím a nebo by ses zase smál…?