MUŽ SE ŽELEZNOU MASKOU

Muž se železnou maskou

Kapesníček k zemi padá,
Je tu láska, která neuvadá!!
Už u ní milý stojí,
své rány navzájem si hojí,
Nikdo se ničeho nebojí..
Podává mu jednou ze svých něžných ruk,
muži jenž je urostlý jako buk…

Na nebi slunce žhavě svítí.
Jestli pak dosáhnou na kouzelné kvítí?
Netrhají růži ani sedmikrásku,
Nýbrž kvítí jenž značí lásku…

Nebe bez mráčku,
Štěstí mají ve svém váčku…
Stromy jemně šumí,
Jejich láska jako truhla duní…
„Sáro, ty hvězdo jasná,
ty srdce jenž nehasná.
Miluji jen tebe,
Ty jsi má smrt, život i nebe..
Anděly, slunce zlaté,
Nepodobáš se žádné paté.“

Dívku pokrývá ruměnec,
Muž chce jí na hlavu posadit nevěsty věnec..
Jeho největší sny dávají nyní průchodu,
Jen musí jít do rytířského důchodu.
Musí o to požádat krále jen,
A pak může si klidně splnit sen.

„Neboj se ničeho anděly můj,
pak navždy budu jen tvůj…“
„Navždy dlouhá doba jest,
Proti osudu nezbytných cest…“
„Neboj se má drahá,
Jen ať se tvé srdce nezdává,
Ludvík dobrý král a člověk,
I když má na vládnutí mladý věk..“
„Můj drahý snad se nemýlíš…
Snad ty lásko ještě zesílíš..“

„Když budeš po mém boku,
Nedám tě žádnému soku..“
„Snad pravdu máš,
vždyť ty krále lépe znáš.“
Dvojice ke králi kráčí,
Král zrovna hostinu mít ráčí..
Sára po mužově levici,
Král jí právě bažanta nebo slepici.
Jak uviděl dívku však,
Nevěřil, že má dobrý zrak…

Dívka nádherná jako Luna,
Nevyrovná se jí ani jeho milenka Suna.
Jako jezero oči má snad,
Že by sňatek měl pár vad?

Ne nedám ti ji příteli můj,
Tento poklad musí být můj…
Radí se se svými rádci,
Copak dát kovářům novou práci???

„Jen klidně vem si svou lásku.“
Na oči mu král nasazuje růžovou pásku.
„Věrně si mi sloužil
a dost ses toho na ploužil…“

Ne, že by král za manželku ji toužil..
Muž radostí málem puk,
Král drží v ruce smrti luk..
Ona se jen usmívá,
A oba odchází až se stmívá..

Králi rádci pravý:
„Dbejte o své zdravý,
je-li pro vás to pravý.“
„Pravý kde pak,
já chci jen její lak..“

Rádci se jen usmívají,
Oni totiž vždy pravdu mívají…
Kováři splnili úkol,
Tento souboj mnohem víc má kol..

Masku jenž přinesly,
Aby si tak peníze vynesly.
Muž pak znovu ke králi kráčí,
Copak pak král dnes ráčí?
Jen aby spolu na štěstí pili.

A muži ubývají síly.
Klesá a klesá,
Král radostí plesá…
„Zajmout a na hlavu nasadit,
do nejhlubšího vězení vsadit…
Za to, že chtěl ji bude platit!!“

Co ty jsi si mohl víc přát,
Než si svoji Sáru brát?
Na tvář nasazená maska,
Už ti nepomůže ani její láska…
Jak pak jsi skončil chlapče zlatý?

Jako první a ne pátý.
Budeš muset platit.

Pročpak čas nejde vrátit?
Teď tváře máš železné snad,
ale navždy ji budeš mít rád?
Nebo se budeš zlobit,
Ve vězení zadarmo máš pobyt.
A copak muž, jenž místo lásky,
Dostalo se mu na obličej železné pasky?

Muž v tmavé kopce,
Král nemění jednání sobce.

Copak asi dělá?
Tvá nevěsta skvělá?
A copak tvůj snový,
Jestli pak má život nový??

Muž v tmavém vězení,
Přemýšlí do podstvětí slezení..
Proč a kdo neštěstí mu dělá??
Už budoucnost se ti hochu nebělá…

V černé kopce smrt tě čeká..
Král už hlavu milé seká…
Nechtěla ho – to stačí,
Teď k šibenici kráčí..
Zabila svého milého,
Král nemá ani kapku svědomí bílého…
Udělil jí milost,
Teď musí být jeho skvost..
Vězeň ve klícce zlaté,
Králi není nic svaté!!

Teď mu bude jako ta poslední sloužit,
A o svou život poloužit?
Takové je myšlení pán pánů,
Tobě dá tak jednu ránu…

Sára však zemřít chce
A proto se tvá milá vzepře…
Snad bude mít štěstí na onom světě více..
Sára hrdě k šibenici kráčí,
Králi se od huby jen práší..
Sára už visí,
Jen ať to každý slyší..
Za tvou smrt potrestaná jest,
A už je na jedné z oné cest…
Ty v temné kopce,
Se cítíš jako ve vařící sopce…
Proč zavřeli tě jen,
Proč zničili tvůj sen..
Bolí má milá bolí,
Proč čas ještě víc do rády solí?
Nevím kde jsi,
Je mu jedno, jestli roztrhají ho psi.
Jednou snad,
Bude svět bez vad..
Teď však má milá zemřít jen můži,
Nastavit vlastní kůži..
Pak jednou prudce,
Na pistol zručně sáhne
Jemně zatáhne…
Kulka jeho srdce zasáhne.

On vše dobře pochopil,
A své šance se chopil…
A jak to všechno bylo?
Dopřej mi vše dobře pochopit má ty sílo..

Můj sok má na kabátě vyšitého páva,
králi třikrát sláva.
Můj krásný sen,
Sára, slunný den.
anděl co přiletěl na tuto zem,
má mi teď splnit sen… Král začíná zlobit se, Já,chudák musí jen točit se.
Na očích nasazená páska,
nepomůže mi ani velká láska.

Když má na mě mocný zlost,
Nezůstane po mě ani kost.
Tak člověče stůj,
toto je osud tvůj.
Když králi radili zlověstní rádci,
kováři dostávali novou práci.
Král dostává se do varu,
Šikovní kováři dávají železu obličeje tvaru.

Jeho Veličenstvo se krutě směje,
kam to se mnou spěje???
Chudáku ty se těž,
král měl v očích lež.
Dává dovolení tomuto páru,
teď si klidně můžu vzít svou Sáru.
Jeho Veličenstvo nebezpečnou má sílu,
Mě nezbývá něž prosit tetičku vílu.
Už mě páni drapli brachu,
nastává hodina strachu.

Oheň hoří,
mé sny se boří,
Železo rudé, život s není sudé.

Můj milý bratře,
Žijící v nejhlubším vězením patře.
Hluboko, hluboko pod zemí jen,
Kde neproniká sluneční paprsek ani lásky sen…
Má nevěsta v slzích praví,
jsi-li šťasten a zdraví.
Vaše lásky gesto,
dopadlo jako lidé smrti ze sto.
Osud krutě zasáh,
na štěstí ti člověče sáh.
Tak jistě ale hnedle,
Jsi člověče vedle.
Lásce dal král stop,
ty se jen bolestí top.
Už nikdy neuvidíš světlo světa,
To král nad láskou vyhlásil veta.
Byl jsi v právu,
stejně si ale nedostal svoji Sáru.
Udělal jsem velkou chybu,
když jsi chytl královu chtěnou rybu.
Tak tě násilím ale jistě,
Donutil pustit lásky klíště.
Neviditelná byla pomsty vrána,
Zavřená je vězení brána.
Oči plné zlosti,
Snad po tobě zbudou jen kosti. Nechť na hrobu napsáno jen,
„To ten co chtěl si splnit sen.
Byl si v právu,
Ale stejně si nedostal svoji Sáru.
Chtěl mít štěstí,
místo toho slyšel cvakot kleští.
Na tváři železnou masku,
To za to, že chtěl velkou krásku
Neštěstí král nastražil praky,
za to, že ona chtěla ho taky.“