Monolog u převozníka.

Monolog u převozníka.

Když končí život na tomto světě
recitovat básně bude stejné
jako říkat kolik je hodin
umírajícímu.

Nikdy jsem necítil mrtvolný zápach
jen zápach zvadlých květin
jež v podvědomí budou žít dál
protože jim nemůžeme odepřít
jejich pohaslou krásu
která nezmizela
jen od nich poodešla
a zatímco ony končí mezi odpadky
jiné teprve začaly zdobit stoly smrtelníků
co v úžasu nad jejich půvabem pronáší :
„To jsou ale neopakovatelné barvy.“

Neopakovatelné mořské vlny
nedají vydechnout útesu
melodie vodního nárazu
je pokaždé trochu jiná
a i kdybys chtěl postihnout tu
co právě zazněla
dříve než se stačíš otočit
přijde zase jiná…