Procházím dnem

Jen procházím snem,
uprostřed ničeho,
vidím nejenom den,
všeho spatřívám mnoho.

Uprostřed cesty dívka,
napůl živa, smrt je její život,
dříve nádherná kráska,
znával jsem ji, sousedka přes plot.

Vnitřnostmi překáží skrz cestu,
nevadí ji ti, je jí to jedno,
neví, že tudy dnes jdu,
na umírání našla si nesprávné místo.

V dětství několiko polibků,
v dospívání pár společných nocí,
teď jen pár posledních neskutečných snů,
svůj život žije v mnoho srdcí.

Okolo háječek několika bříz,
všude jen mnoho zloby a mnoho lidí,
nevěděla, že milenec má ten pravý říz,
teď před Cháronem s pláčem stojí.

Ale co? To jsi dnes říkám,
obcházím její smrduté pozůstatky,
pláči, na naši lásku vzpomínám,
její skon končí několika slůvky…

„…byla jsi nocí, zůstaneš dnem…“