Neznámý

Poslouchám sborový zpěv,
linoucí se z dálky,
nemusím slyšet žádný hněv,
nikdy nekončící války.

Utíkám od té hrůzy,
dál do tiché ulice,
zdá se to?
Nebo mě pronásledují můzy?

Zastavím se, otočím se,
za mnou ticho jest,
zbláznil jsem se?
Vidím tolik cest.

Neumím si vybrat žádnou,
ani nemám, kam jít,
jednu i druhou kapsu mám prázdnou,
není pro co žít.

Nejdu po žádné lesní stezce,
vydám se k tmavé stráni,
pokračuji znenadání,
po mostě dřevěném.

Zastavím se asi v půlce,
v dáli spatřím člověka,
asi nějaký vojevůdce,
nemám strach,
i když tma je veliká.

Nemýlím se,
muž vysoký ke mně přichází,
jen na chvíli- zasním se,
kde se to nacházím.

Tma veliká obklopená Zemí,
něco na mě padá z nebe,
stráně obklopené závějemi,
náhlý vítr, snad nezavane mne.

Konec mého zasnění,
realita,
žádné básnění,
pesimista,
jsem já to k zbláznění.

Člověk, stojící u mne, žádný vojevůdce není,
mladý muž hledá mne,
zastihlo mne snad pouhé snění?

Co mi asi chce říct?
Vločky mi padají na tvář
Chtěla bych vědět toho mnohem víc.
Hlavně, proč se nad námi objevila zář.

Pověděl mi:
„Mám pro Tebe zvěst,
poradím Ti,
musíš jít tou z prostředních cest“

Nechápavýma očima shlížím na pána
„ Kdo jsi, že mi radíš a cosi říkáš?“
Pár minut ticha, mezi námi nastává,
ani nedýchám, jenom vyčkávám.

„Vílo krásná, tohle říct ti nemůžu,
přišel jsem jen s tím, že ti pomůžu“
S těmito slovy najednou pryč je neznámý,
nechápu nic,
co mám dělat, řekni Pane mi!

Jít cestou, kterou mi on doporučil,
nebo tady zůstat.
Co dělat dál?
Třeba si jen se mnou hrál!

Zůstávám na mostě dřevěném,
ležím ve sněhu,
ve světe zhynulém,
v životě sem hledala jen něhu.

Proč neznámý mě navštívil,
těžko říct,
prosím, už vědět nechci nic.