Pán s paní ve vlaku

Sedím ve vlaku,
myslím na net – epiku,
naproti sedí pán s paní,
pořád ven hledí,
paní se rty červenými
a s oděvy barevnými.
Pán moc vlasů nemá,
v okolí něco marně hledá.
Najednou zbystří oči,
na stěně čte cosi,
ta paní prohlíží si ruce svoje,
ano má je dvoje.
Prsty s prstýnky,
s červenými kamínky.
Oba hledí na pána,
je to liška mazaná.
To jest pan průvodčí
a lístek si poručí.

Vracím se k těma dvěma,
co si hrají na medvěda.
Vidím na nich jen jednu pěknou věc,
škoda, že tu topí jak pec,
ten bez vlasů boty nosí,
zaujalo mě na nich cosi,
proti těm oděvům, vlasy a tváři,
ty boty jenom září.

I přes sluchátka slyším povyk,
to ta žena musí křičet tolik?
Hledá, hledá něco v kabelce,
co to je – neřekne mé propisce.

Až nekonečnou se nic ve vlaku nedělo,
„ Vystupujte!“ jenom zaznělo.
Dál už o těch dvou nevím nic,
avšak ráda jsem, že zpestřili mi cestu víc.