NOC A DEN

NOC A DEN

Jednou, je to už mnoho let, se na obloze potkaly noc a den.
A jak se tak na sebe dívají, nikdy předtím se neviděly,
se k sobě přiblížily, blíž a blíž.
Poprvé se dotkly a věděly, že už se nikdy od sebe neodtrhnou.
Víš, cítily, že jeden bez druhého nemůžou být.
A jak se spojily, nastal na zemi obrovský zmatek.
Všichni přemýšleli, jak je od sebe odtrhnout,
a nikdo nemohl na nic přijít.
Až na jednoho, ten na to šel úplně jinak než ostatní.
Poprosil mlhu, která se vznášela nad lesem,
aby stoupala výš a výš, až tam, kde den objímá noc
a odloudila je od sebe.
Stále se kolem dne točila, nadbíhala mu,
až jednou se za ní otočil a jak se za ní pustil,
zapomněl úplně na noc.
A jak se odtrhly, tak už se nikdy nesetkaly.
NÁHODA?
Že jednou se to mohlo stát a podruhé ne.
OSUD?
Že by chtěl, aby se poznaly a pak trápily?
Nebo prostě oba moc chtěly a tak se to stalo.
Nebe chtělo noc a nikdo jim nepřál.
A tak se stalo, že někdy i slečna noc tiše pláče.