ádie

Stojím tady v prokletí
vlastní matky
nenávist a odpor
kdo smyje tu špínu
a oklepe smetí
je mi na blití
můj otec je robot
co nezná cit,
když chladnokrevně nechá mě jít...
Měla jsem je ráda
v zatemnění duše
suše padá slza,
která solí
nejsem ta,
kterou by chtěli
dokonalá,ani vyjímečná
ale zbytečná,
na obtíž...
táhnu svůj vlastní kříž
ukřižovaná rodiči
rozbíjím mříž
za kterou nechávám ponížení
Jsem dospělá,
tak sbohem,táto,mámo
jste-li vůbec,
beru si svůj malý ranec
a ádié,
než mě vaše láska zabije!