Nejkřehčí porcelán

Tak jako pokaždé znovu to začíná,
něco jsem zkazila, stačila vteřina...
Ze rtů, co líbaly, sypou se nadávky,
zápas je dohraný, žijem jen přestávky.
Láska se ztratila, nezbylo nic,
mám tichej pláč, Ty křik z plných plic.

Choulím se do kouta, polykám slzy:
"Promiň, já nechtěla, moc mě to mrzí..."
"Co řveš?! Vždyť nemáš proč! Mám Ti dát pěstí?!!"
"Já přece nebrečím..."
"No to máš štěstí!"

Kopanec do břicha, pod zuby ránu,
sypou se na zem střípky porcelánu...

Ruce, co hladily, duši mou drtí,
zblízka jen dívám se do očí Smrti.
Vykoupí z bolesti objetí ochranné?
Chladně se usmívá: Snad příště, dneska ne...

Pod rouškou noci, když kloní se k ránu,
omyju šrámy a spočítám modřiny,
do dlaně posbírám střípky porcelánu.
Tiše a potají slepím z nich svou duši
kapkami slz, co nikdo neosuší...
A nikdo se neptá, jestli jsem bez viny...

Dýchám chladný vzduch nového jitra.
Žiju. Dneska. Kdo ví, co bude zítra?
Jednou už ty střípky nikdo neposkládá.
Už se neptám, proč. Jen slza k zemi padá...

(Lidičkové milí, mám vás všechny ráda...)