Sténání...
Sténání...
stéká
k zemi.
Jeho dlaň po její tváři
hladí
s něžností.
Jejich těla propletena
klušou
o závod.
O své duše přichází
s ranním rozbřeskem
jako noc o svoji tmu
se svítáním.
Rty, smáčené šampónovým nektarem
voní
po vanilce
svádějí
k hříchu.
Probuzení, smutek, pláč
a rozloučení.
Dobré ráno živote...
Komentáře (6)
Komentujících (5)
Doporučit
Tisk
Krásná báseň... škoda že krásná zahrada lásky potřebuje i své tlení... aby pak měla sílu kvést. Ale to je život ;-)
28.08.2007 07:55:00 | Levandule
...někdy stačí jenom setřít slzu a je míň smutku, víc úcty, víc vnitřní síly.Stačí nepodlehnout...
27.08.2007 05:52:00 | Lucie Teru
Holky řeklY! Já vím,v té rychlosti jsem udělal hrubku...ale vím o tom a tak se dodatečně opravuji! :-)
25.08.2007 15:38:00 | Chancer
Holky už to řekli za mě! :-) Je fakt pěkná,ostatně jako většina tvých básní...
25.08.2007 14:48:00 | Chancer
Krásná a pravdivá, duše stále někam odcházejí, kde stále brát sílu, aby se vracely, jak dlouho, jakou cestou? Tou Tvou, trnitou a bolavou, posetou poznáváním ... z literu, kdo ví, je naším osudem se trápit navzájem, abychom prozřeli, co pak uvidíme, sebe nebo někoho jiného v našich tělech, proč, bojíme se naší velké lásky, která znamená být silnější než Goliáš, chytřejší než David a dojít poznání stejně hlubokému nebo hlubšímu než Malý Princ. Ještě pořád Tě ve svém nitru potřebuju, ještě pořád Tě hluboko uvnitř miluju.
25.08.2007 14:03:00 | Joseline