Ráno moudřejší večera

Žaluzie zvedám,
píšu do sešitu.
Temnotou se nedám,
zahnat do úkrytu.

Oknem otevřeným letí zvuky,
na křesle spí pes.
Chci honem bez záruky,
dopsat to ještě dnes.

Venku svítí měsíc,
říká se prý Luna,
to mě trochu děsí,
psaní mi jde ztuha.

Připadá mi někdy,
že slova sama žijí.
Sama bez pomoci,
píšou melodii.

V hlavě se mi rojí,
obrazy a rýmy.
Jsou připraveny k boji,
zbraněmi nehlučnými.

Klíží se mi oči,
měla bych jít spát.
S papírem se loučím...
Nesmíš to nedopsat !.

Ještě kousek, řádek, větu,
hlava mi padá zas.
Asi se přece pletu:
ke spaní je tu čas !

Možná se mi ve snu,
o slovech bude zdát,
až na polštáře klesnu,
nebudu litovat.

PS: Žádný sen nepřišel, asi spala i slova.
Ale to mi nevadí, dneska zkusím to znova.