Nechme něco otevřené

Dnes večer prší,
kapka za kapkou padá,
přesto slunečný den zdá se,
palma v rohu uvadlá.

V předsíni jeden pár bot,
dohořela poslední svíčka,
která už nemá knot,
a zavírají se víčka.
Nemůže se hnout.

V pokoji pobíhá malá šelma,
hraje si sama,
protože její paní nemá čas,
je to jenom dáma.

Pozoruji chvíli kočku,
co hraje si s plyšovou myší.
A schovává se přede mnou,
do jedné ze skrýší.

Přemýšlím nad sebou,
jsem jen pouhá služebná,
ale nic mi nechybí. Snad.
Lásku, štěstí, práci a rodinu mám.
Co víc si přát.

Dáma nemá nic.
Možná pár přátel,
ale chtěla by určitě víc,
i když její povaha, raději nemluvit.

Malé zvířátko nezávislé,
hraje si pořád, nenudí se?
Asi ne, ale já bych nevydržela,
jenom ležet, nic nedělat.

Takže, kdo je na tom hůř.
Paní, já, nebo tady ta kočka?
Dozvím se někdy odpověď?
Já si na ni počkám!
A třeba se jí i dočkám.

A nebo ne. Ono je někdy lepší nevědět.
Nechat se překvapit, co svět přinese,
A co poví, co nechá mě se dozvědět.