Očistné stezky

Cesta skrze vody vede,
tmou dálnou na všechny strany,
v ní ukrývají se světy vzdálené,
jejichž poznání okusit bychom si často přáli.
Masivní sloupy vynořují se z té prapodivné hladiny,
tiše,bez nářku, zanikají v černé náruči jejich vrcholky.
Tam nahoře snad i nahlédnou do srdce noční oblohy,
těžko říct z čeho že jsou ty živě se prolínající stropy.
Vprostřed, mezi nimi,
táhne se se ta úzká stezka, kůží dlažby potažena,
tu ozáří mi namodralé ohně plameny,
pohupující se na povrchu čarovného jezera.
Jdu vpřed, ač nemám zdání kam,
bez nějakých nadějí a veškerých cílů,
snad dojdu nějakých přívětivých bran,
snad jednou dojdu konce nekonečné řady hladkých pilířů.
Míli za míli,
krok za krokem,
už musí to nastat každou chvíli,
sešel se rok s rokem.
Jenže duše bez těla je věku nezměrného,
její pouť na léta se čítat nedá,
musí vyčkat toho okamžiku pravého.
I tento temný zážitek smyslu svého má,
a ona to jednou pozná a patřičně ocení.
Právě teď spatřila ústa brány otevřená
a mléčná záře ji štědře oslní.
Věčnosti náruč se otevře ve vřelé objetí,
tak končí, má drahá, tvé... Prokletí?