Někdy zase na hřbitově

V těch bílých růžích,
položených na zemi
musí být něco víc.

Zamrzlý rybník,
v létě jinak zelený,
pokryt sněhem dávno je.

A malá vesnička loučí se s tmou,
mává za Tebou,
vítá Tě další hrou.

Ale ty nemůžeš hrát,
minule jsi věděl pravdu,
když jsi řekl „naposledy“.

A do uší Ti zní z kostelu hlas,
do očí hodí Ti dívčí vlas
a ty padáš a neslyšíš.

Průvod, kde první člověk maluje,
kříž a srdce, svíce hoří,
čas, kdy končí kapitola,
čas, kdy doznívá
a lidé odchází.

Poslední člověk zůstává,
pláče, křičí, prožívá,
nevnímá, že společnost má,
že zvony zvoní
a sníh padá,
že láska nekončí,
ale zvadá.
Nikdo za to nemůže,
na svědomí má zapomnění čas,
že později nevzpomeneme si,
na krásný, jemný, lidský hlas.

A loučí se s Tebou,
Tvá láska, svět,
ale ne život,
ten už není,
místo na snění?
Pro ostatní pochval se,
vždyť žil jsi jako v pohádce,
tak hezky, žádné stesky a ráj.