Schizofrenik

Nemůže být nikdo jiný než v tvé hlavě nepřítel,
co věčně číhá někde v koutku mysli za rohem,
a v srdci sídlí strach,
když bloumáš v temnotách.
Tvé já někam zabloudilo,
osobnost deformovalo,
svět jako by dostal jiný ráz,
propadneš tomu snáz.
Ničivé v mysli se zabydlelo
a duše bezbranná,
podléhá děsivým představám,
na pokraji společnosti,
nakonec sám,
v ničivé nečinnosti,
k útrobám mysli,
nepustíš si...
a nevíš čí jsi.
Vždyť pořád někam hnán,
to pronásleduje tě pan Stihoman.
Ti, co projdou kolem,
zavadí o tebe často pohrdavým pohledem,
řeknou si: to je troska
a že šílenství se s tebou laská.
No jo, blázen!
Leč jaké utrpení
oživlý děsivý noční můry sen
jako domácí v hlavě ti sídlí,
to zdání jim chybí.
Jen málokdo si to představit dokáže
a ani se neobtěžuje, že se tě dotáže.
Tragedie tvého já
právě se odehrává.
Snad bude ti pomoci,
ať už nekřičíš slova ztracení do noci,
spoután psychofarmaky
jak vězeň pod zámky,
nelze ignorovat léky,
neboť vlastím nitrem se spoutáváš,
do větších hlubin studně bezmoci propadáš.
Ale naděje, ta neodchází, stále ti ještě mává,
vždyť tvé tělo, tvé já,
živé přetrvává.

Nejsi obluda!
Tak jako snadno zakalí se voda,
z přítele stane se nepřítel,
jenže tys zdravě žil, nekouřil, nechlastal,
přesto ti byl servírován tenhle ortel,
jako by s tebou tu někdo blbou hru hrál.
Nad tvými kroky panuje královna Paranoia,
pro tebe tohle je skutečnost jediná
a země se točí úplně stejně dál.
Cesta co nikam nevede,
utéci předtím - kdo tohle svede?
Ty ale přeci nejsi odpad,
jen těžko sám zastavíš tenhle drtivý vodopád.
Na smetišti dějin však opět si rovni budeme stát.