Šílenec

Proč osudy lidí se tak těsně míjí?
Proč každý svou cestou musí jít?
Já už z těch spletitostí ztrácím síly.
Může po mně osud snad ještě něco chtít?

Už svoji cestu dlouhá léta hledám
a nenacházím nikde pevný bod,
který kdybych našel, tak ho nedám,
a držet se ho budu jak klavírista not.

Avšak nikde tento uhelný kámen není,
nebo snad nyní nemůžu ho uvidět?
Nedopustím, aby můj život byl jen snění,
avšak nechci být podlý a všem závidět.

Jak jen svojí cestu najít v labyrintu emocí?
A prázdnotu ducha v sobě přitom mít?
Potýkám se snad se zákeřnou nemocí
nebo s nedoceněním duchovních autorit?

Já, šílenec, co píše tuto báseň,
měl by raději z teoretizování vyjít,
a nemít již z vnějšku strach a bázeň,
udělat třeba slepý krok, ale žít a žít!